Jak jsem se chtěla naučit mít ráda Romy

Hodně se na blogu diskutuje o romské otázce, o jejich zařazení či nezařazení do společnosti. Chtějí to však oni sami? Kolik je takových jako například blogger Patrik Banga? Neříkám, že neznám některé další schopné, kteří umí, chtějí a žijí tak, aby neobtěžovali ostatní lidi, nemyslím jenom bílé. Mnohokrát jsem si říkala, že je nemůžeme házet do jednoho pytle všechny. Nemůžeme, nicméně přesto jsem si udělala takový přehled mých nezapomenutelných setkání s nimi.

Mé první setkání, které mi utkvělo v paměti, bylo asi v mých pěti letech, když jsem si před domem, kde jsme bydleli, hrála u lavičky a šli kolem tenkrát ještě cikánští puberťáci. Neměla jsem z nich dobrý pocit, bále jsem se a mé tušení se vyplnilo. Začali mě tahat od lavičky pryč, řvala jsem jak na lesy, což slyšela moje máti, takže pak řvala ona z okna 4. patra, co se do nich vlezlo, naštěstí zdrhli. Musím podotknout, že to bylo v jednom slovenském velkoměstě, kde jich bylo „neúrekom“.

Základku jsem prostála dobře, do druhé třídy jsem je nepotkala, pak jsem šla na jazykovou – výběrovou základku, Rom žádný tam nebyl, musely se dělat do třetí třídy přijímačky. Že by neprošli, nebo jim o škole nikdo neřekl? Stejně v klidu jsem prošla i průmyslovkou. Jenom mě překvapilo, že v tom slovenském městě pro ně postavili úplně nové sídliště, zařídili jim byty nábytkem, koberci, záclonami, vše dostali zdarma. Do dvou měsíců začalo být sídliště dost zdevastované, neustále ucpaná kanalizace, zařízení rozprodáno, parketami topili, nájemné neplatili. Po několika letech na obrovské náklady bylo sídliště zrekonstruováno a byty byly nabídnuty jiným. Ne Romům.

Po střední škole jsem se pohybovala jako zaměstnanec školství v mimoškolních zařízeních. Pracovala jsem i jako vychovatelka v dětském domově. Hádejte, které menšiny tam byla většina? Děti v dětském domově nejsou až takovými chudáčky, jak se o nich mluví. Většina má rodiče, kteří se k nim hlásí, aspoň 1x ročně pohlednicí, takže adopce nepřichází v úvahu, pěstounská péče není rodiči povolena, takže za státní peníze se jim děti dobře vychovávají. To, co mají děti v domovech, nemá mnoho dětí u svých rodičů. A rodičovská láska? Nenechte se vysmát, oni už sami přemýšlí o tom, jak k čemu přijít „levně“, na rodiče nevzpomenou, pokud se to nepojí se ziskem. Nejsou takové všechny děti, ale dost. Naštěstí, tady je jim hlídaná školní docházka, mohou se vyučit, odmaturovat a někteří i vystudovat vyšku. Většina z nich je ale tak postižena sociálním prostředím, z něhož pochází, že je velmi těžké na ně působit domluvou, bohužel, spíše přísností. Nemá-li vychovatel dostatečnou autoritu, má smůlu. A jejich rodičové? Někteří si berou děti i na prázdniny. Stávalo se mi pak, že jsem s nimi po návratu z týdenního pobytu u rodičů běhala na chirurgii nebo po jiných doktorech. Nicméně, tam lze vychovávat romské děti. Vědí, že musí respektovat pravidla. Jak to pak s nimi ale dopadne, až se dostanou ven? Jednu moc fajn holku týden po odchodu z domova postrkalo auto. Naštěstí, nic vážného. Jednou jsem dostala na oddělení tři kluky, sourozence. Přišli zavšivení a se svrabem. Když jsem je jednoho po druhém odshora dolů natírala lékařskou vazelinou, tak jsem hudrovala, kde to chytli, jestli doma. „Ne doma ne, pani vychovatelko, ale tata tež měl takovou mastičku“. Podotýkám, že doma měli ještě jednu 2-letou adeptku na dětský domov. Otci bylo přes 40, matce kolem 20-ti a měli už 4 děti spolu. Anelžu, byli Romové. Musím se přiznat, některé jsem si i oblíbila, i když byli živější. Bůhví, co s nimi je dnes.

Když jsem se vdala, bydleli jsem v Bohumíně, plném Romů. Měli jsme v domě jednu rodinu. Paní byla rozvedená, 3 děti, pracovala a dosud pracuje na stejném místě. Žádná podřadná práce. Doma čisto, z podlahy by se dalo jíst, děti slušné, zdravily, žádné problémy. Občas, pokud měli oslavy, byli hlučnější, ale kdo není, když slaví? Pak se ještě všem sousedům omlouvala. Její přítel, rovněž Rom, měl práci taky a vydatně s dětmi pomáhal. Běžná rodina.

Další můj kontakt s Romy. Mezitím jsme se nastěhovali do paneláku, nad námi bydlela romská rodina, kde postupně přibývalo dětí na konečné číslo (?) sedm. Noční diskotéky, neustálá řešení konfliktů s policií. Při sdělení naší adresy už policie městská i státní hned věděla, o koho se jedná. Rodina obtěžovala celý panelák, který měl 3 vchody, celkem 42 bytů řešilo neustálý problém s ní, i když bydlela v krajním vchodě. Nad námi. Když se v noci vracel otec rodiny (ve tři ráno) z flámu a neměl klíče, nejdříve vzbudil půl baráku, než se dostal domů, pak o půl čtvrté celý, když si naschvál pustil muziku na celé kolo. Pak napadl souseda, který ho šel umravnit, přijela policie, vyšetřovalo se i u nás, já utírala nad ránem ze dveří krev, protože narušitel zakopl na schodech a vymlátil tam okno a mlátil i kolem sebe, nejen souseda. Myslíte, že to okno na své náklady zasklil? Nebuďte naivní. Jak se jim některým dobře žije u nás ze sociálních dávek, na chlast mají, co? Už vzpomenu jen neustálé vyhrožování, nadávání do „bílých sviní“ a jinak apod. Když jsme byli řešit problém na přestupkové komisi, tak tyto nadávky nikdo do protokolu nenapsal, radši. Jsem já tedy rasista? Ne, jenom bílá svině asi, co si musí nechat vše líbit. Nakonec jsme to s manželem vyřešili po svém, zadlužili jsem se a jsem na svém.

Další kontakt jsem měla náhodně. Jedna moje kamarádka mě poprosila, jestli bych nešla učit na novou střední školu, která u nás působí a snaží se o to, aby si co nejvíce romských dětí udělalo maturitu. Ředitelem vznikající střední školy v té době byl šikovný Rom, titulem magistr, ale s prominutím, nevím jestli tam ještě je. Jako pedagog, možná, řídící schopnosti nebyly tak slavné, možná proto, že s tím začínal. S rozvrhem si však neporadil. Dalším vyučujícím byl také Rom, vzezřením typický, byl moc fajn. Měl u dětí autoritu, přirozenou, uměl je učit. Když jsem vešla do třídy, okamžitě jsem ucítila averzi a uslyšela narážky o mé bělosti. Byla jsem tam učit dvakrát. Ale rozvrh jsem panu řediteli udělala. Důvodem mého odchodu bylo, že mi bylo naznačeno, že tu maturitu prostě udělat musí. A to není na nic pro mne. Musí umět aspoň něco, ne odmaturovat za docházku. Takoví „odborníci“ jsou nám nanic. Je to jako doktoři za klíčky od auta. Takhle tedy ne, dámy a pánové, touto cestou to nepůjde. Ale jeden z těch kluků mě moc potěšil. Byl to můj bývalý chovanec z domova, hrdě se ke mně hlásil, ukázal mi své texty, které píše. Mimochodem, dost dobré. Chtěl si tam dodělat druhou maturitu, protože si chtěl najít práci a využíval každé možnosti ke svému dalšímu vzdělání. Asi bych si přes tu kamarádku měla zjistit, jak na tom je. Třeba by si taky založil blog, má-li přístup k internetu.

Další, stálý kontakt s Romy, kteří se hlásí k Cikánům, máme s manželovým přítelem z dětství. Má dva sourozence, on je inženýr a ti dva mají oba maturitu. Rodiče vždy pracovali, otec se později živil jako drobný živnostník. Běžná rodina, jako každá jiná tzv. „bílá“.

Tak, a co teď. Jsou Romové špatní nebo ne? Já pořád nějak nedokáži posoudit. Když pan Čunek vystěhoval Romy a já uviděla kam, tak jsem si hvízdla. Takové zařízení já doma nemám. Že musí překonat pohodlnost a mají to dál do města? No a? Kolik z majoritní většiny takhle žije. Když kolikrát vidím záběry v TV, jak si strašně stěžují, v jaké špíně žijí a ukáží kameramanovi zaneřáděnou toaletu, tak mě nadzvedne. Copak si myslí, že jim budou chodit „bílí“ uklízet? Nebo přestavovat a opravovat zadarmo domy? V jakém stavu nechávají byty po sobě oni? Na deratizaci, dezinsekci a dezinfekci. Ale o tom se nemluví, to je diskriminace.

Je mi jedno, jestli je někdo bílý, žlutý, zelený, nebo třeba fialový. Ale ať využívá svá práva tak, aby nenarušoval práva těch ostatních. A aby taky pochopil, že má i nějaké povinnosti. Že jsou tady normy, které se musí dodržovat, ať se nám to líbí, nebo ne a že tyto normy platí pro všechny stejně. Nejsou jen pro bílé, jak vykřikoval můj bývalý romský soused. Komunismus, který je rozmazloval, je pryč. Pravdou je, že těch kladných příkladů ze strany Romů je vždy méně, bohužel. Nejenom pro ně, ale i pro nás. To znamená, že jsme jako majorita postupovali v chování k nim špatně a takovéto chyby se špatně napravují. Na druhou stranu, Romové, kteří jste to ještě nepochopili, chcete-li nebýt diskriminováni, nediskriminujte Vy sami, nebuďte příživníky. Začněte se dívat na život i na aspoň měsíc dopředu, nejen žít okamžikem.

A jak jsem dopadla já? Mám je ráda nebo nemám? Obecně se jim radši vyhnu, ale ty, které znám a jsou fajn, k těm se přihlásím. A ráda.

PS: Moc se omlouvám těm, kteří si chtěli článek přečíst odpoledne, při jeho ukládání mi zkolabovala technika a uložil se jen název.